Několik málo postřehů

z našich listopadových dnů...

Co pořád psát, když se u nás doma neděje nic význačného? Žádný horlivý trénink, žádné výstavní juchání či usilovné shánění nevěst, zkrátka: taková poklidná domácnost s dobrmanem, který je někdy právě díky tomu nucenému poklidu zcela na zabití...

Tak si tedy dovoluji vmáčknout sem nějaké foto z dnešní obyčejné (i když docela dlouhé) procházky a pochlubit se našimi epesními vestičkami, jimiž nás panička vyzbrojila nejen kvůli lepší viditelnosti v neustálé  mlze, ale i kvůli projíždějícím motorovým vozidlům (vyskytujeme-li se občas na silnici). Oni řidiči z dálky tyto vesty spatřící, na 99 procent zpomalí, neboť nás zamnění za policisty a to je pro nás zásadní...tedy to zpomalení myslím

Ono to pro mě není nic kosmického, že s námi na  procházky musí i nejmenší člen smečky.... ale co nadělám... Měli byste vidět mou nádhernou chůzi u nohy paničky,  za jejíž krkem sedí Maika, křičící pořád dokola "Heja heja!, Hop! Hop!" a "Haf"... Ono "Hop" totiž znamená, aby mi byl hozen míček a "Haf", to už si přeberte, jak chcete...

Tyhle procházky  divokým terénem do dalekého okolí našeho bydlení  znamenají bohužel právě onu jednu nepříjemnost, že máme Maiku na krku, a u paničky to je doslova.... Nevím, proč ji nenechá zavřenou doma, jako mě, když jde někam pryč... Je to očividná  nespravedlnost, ale co nadělám...

Je fakt, že na takových krátkých nožičkách a ještě jen dvou, těžko někam sama daleko dojde... taky už je docela zima, ale ať si mládě zvyká! ...škoda, že nás nevyfotil někdo pěkně všechny pohromadě, jak si to štrádujem... po loukách polích... Inu neměl kdo by nás to vyfotil, jelikož nepotkáme vlastně skoro ani živáčka... vyjma myslivců, péro za kloboukem a místních sociálních případů, pohybujících se po domovině pěšky zcela z jiného důvodu, než máme my Tyto lidi ale my nepotkáváme bezprostředně, jelikož se nám (díky mé "ostré" maličkosti), obloukem minimálně jednoho sta metrů, vyhýbají .

A tak tímto asi už zakončím mé dnešní vyprávění "O ničem" a ještě chci poděkovat mým věrným stoupencům a čtenářům mého webíku, že jste se mnou zůstali a společně se můžeme těšit na mé vykurýrování nožky ... po jejímž úraze návštěvnost mých stránek klesla o polovinu... je to ale dneska svět co...

Mně nezbývá, než žrát  furt  ALAVIS a zdárně rehabilitovat